Zkáza (ne)potopitelné lodi

10. července 2017 v 17:19

Související obrázek

Panika, pláč dětí, křik mužů a žen, strach o vlastní životy, zima, tma a nakonec děsivé ticho. I tak by se dala popsat noc ze 14. na 15. dubna 1912, kdy došlo k největší lodní katastrofě v dějinách lidstva. Všichni si mysleli, že je nepotopitelný. Nikoho by tehdy ani ve snu nenapadlo, že to bude jeho první a poslední plavba zároveň. Řeč je o největším a nejluxusnějším parníku 20. století, TITANICU. Byla to pouhá náhoda nebo mu byl do vínku dán přesně takový osud?

Na začátku byl nápad
Roku 1909 zahájila stavbu, tehdy největšího osobního parníku, loděnice Harland & Wolff v Belfastu na základě objednávky společnosti White Star Line.
Duchovním otcem Titanicu se stal William James Pirrie (nejprve učen u loďařské a strojírenské firmy Harland & Wolff, později společník a ještě později prezident celé společnosti), na jehož podnět byla původně zahájena stavba 3 lodí (Olympic, Titanic a Gigantic, později přejmenovaný na Britannic). Ač se to zdá nemožné, sám Pirrie se plavby na Titanicu nemohl zúčastnit ze zdravotních důvodů. Nešťastná náhoda? Nebo snad věděl o něčem, díky čemuž se bál být na palubě?
31. května 1911 byl Titanic poprvé spuštěn na vodu. Před samotnou plavbou byla loď podrobena více než 2000 prohlídek, které neodhalily žádné technické závady a tak 10. dubna 1912 se Titanic vydal na svou první plavbu ze Southamptonu do New Yorku.
Celkový počet pasažérů činil kolem 2227 osob (přesný počet osob není znám), včetně posádky. Kapitánem plavby se stal tehdy 62letý Edward Smith, jehož plavba na Titanicu měla být poslední před důchodem.

Ledovec před přídí
Po čtyřech dnech a několika hodinách plavby se Titanic ocitá v ledovcovém poli Atlantického oceánu. I přesto, že hrozba srážky s ledovcem je veliká a loď dostává několik varovných zpráv od okolních lodí, kapitán velí plout nejvyšší rychlostí dál. Poté, co většina cestujících, včetně samotného kapitána ulehá ke spánku, hlídka v pozorovacím stanovišti (takzvaném vraním hnízdě) na předním stožáru, zahlídne jakýsi předmět blížící se k lodi. Jelikož byla noc a hlídka neměla k dispozici dalekohledy, nedokázali na takovou vzdálenost určit onen blížící se předmět. Spustili proto poplach, jenže loď byla v tak těsné blízkosti ledovce, že havárii prostě nešlo zabránit a to i přes příkaz stočit loď na pravobok.
Trup pravoboku byl proražen a loď se pomalu začala plnit vodou. O necelé tři hodiny se nad Titanicem a více než 1500 pasažéry, včetně posádky a kapitána, zavírá voda. Nastává až děsivé ticho. Druhý den ráno připlouvá na místo neštěstí parník Carpathie a přeživší nešťastníky dopravuje do New Yorku.

Záhadný kapitán i posádka bez vybavení
Byť je Titanic opředen spoustou otázek a nejrůznějších záhad, tou největší stále zůstává chování tehdejšího kapitána lodi, Edwarda Smithe. Ten, jakožto zkušený námořník musel počítat i s variantou, že se na naplánované trase mohou vyskytovat ledovcová pole, což by mohlo značně ohrozit loď i cestující. Naplánoval Smith tuto trasu úmyslně? Někteří svědci tvrdí, že kapitán nebyl během plavby zcela při vědomí, za čímž mohlo být alkoholové opojení a tím pádem, nebyl schopný velet. Souvisí s tím také jeho rozkaz, vydaný těsně po nárazu, aby loď nezastavovala, ale jela dál? A jak je možné, že dalekohledy pro hlídku v pozorovacím stanovišti zůstaly zamčené ve skřínce, od které měl klíče důstojník, který vůbec nenastoupil na palubu?

Záchranné čluny jen pro někoho?
Velkou záhadou také zůstávají záchranné čluny, ve kterých se zachránilo pouhých 705 cestujících z původního počtu 2227. Počítal snad někdo se záchranou jen těch nejbohatších? Na Titaniku bylo celkem 20 záchranných člunů, což odpovídalo, tehdejším platným námořním předpisům. Při potápění bylo na vodu spuštěno pouze 14 záchranných člunů. Nabízí se otázka, co zbylých 6 člunů? Nestihly je včas spustit? A jak je možné, že některé čluny byly spouštěny na vodu poloprázdné?

Technické selhání nebo dílo Ďábla?
Podle svědeckých výpovědí, plula loď takovou rychlostí, že by ani ten nejzručnější kormidelník nemohl zabránit blížícímu se nebezpečí. Odborníci se shodují na tom, že kdyby Titanic, byť ve velké rychlosti, najel na ledovec přímo, poškození by nebylo tak velké, jako když se na poslední chvíli snažil ledovci vyhnout, čímž došlo k proražení pravoboku, naplnění komor několika hektolitry vody a k následnému potopení. I zde se nabízí otázka, jak mohlo dojít k takovému poškození lodi, když při téměř 2000 prohlídkách nikdo nenašel žádné technické závady? A nebo je jednoduše nechtěl najít?

A co Californian?
Spousta nezodpovězených otázek zůstává také ohledně chování tehdejšího kapitána lodi Californian, Stanleyho Lorda. Úřední zprávy totiž tvrdí, že s největší pravděpodobností nemuselo dojít k tolika ztrátám na životech, pokud by se kapitán Lord zachoval, tak jak měl. Důstojník Boxhall z Titanicu uvedl ve své výpovědi, že v místě, kde došlo ke srážce, viděl ve vzdálenosti 5 až 6 mil světla jiné lodi. Ale byla to opravdu Californian? Svou roli v případu Californian sehrál i radista Evans, který dostal od kapitána Lorda příkaz, aby zavolal Titanic a oznámil, že Californian kvůli ledovcům stojí. Hlavní radista Titaniku Phillips právě hovořil s vysílací stanicí na mysu Race a Evansovi měl údajně odpovědět, aby držel zobák. Po půlnoci zaznamenala hlídka Californienu světelné efekty a jelikož se nikdo z Titanicu nehlásil, považovali je za rozmar boháčů v podobě ohňostroje. Jak se tedy měl kapitán Lord zachovat, když nevěděl, co se na Titanicu opravdu děje?


Je možné, že pravda navždy zůstane pohřbená v Atlantském oceánu. Ať už za potopením, nepotopitelného Titanicu stálo cokoliv, nepřestává fascinovat svět ani po sto letech od tragické katastrofy.
 

Vzdělávejte se moderně, vzdělávejte se online

25. května 2017 v 18:13 | Suzanne25


Vzdělávání je součástí života každého z nás. Spousta z nás má bohužel zafixované slovo vzdělání se starou školou a tak není divu, pokud si už najdeme chvilku jen pro sebe, s největší pravděpodobností nebudeme myslet na učení.
Stejně jako věda nebo technika, také vzdělání se neustále vyvíjí. Zapomeňte na klasickou školu s křídovou tabulí, lavicemi, naučnými plakáty a nekonečné množství teoretických hodin, které ve skutečnosti nikam nevedly. Zkuste si představit vzdělání, které se Vám přizpůsobí na míru a možná Vás bude i bavit. Řekněte ano modernímu, online vzdělávání.

Zatímco ve světě je online vzdělávání běžné, v České republice se tento fenomén teprve usazuje. A co je na něm tak skvělého?

Můžete se přihlásit na více kurzů zároveň
Kdo říká, že když se přihlásíte do jednoho kurzu a nepadne Vám do oka, musíte ho absolvovat stůj, co stůj? Klidně se přihlaste do více kurzů najednou, jedině tak máte možnost (pokud nejdete cíleně za jedním) zjistit, který pro Vás bude největším přínosem.

Jste pánem svého času
Čas je Váš přítel. Zaleží je na Vás, kolik minut denně věnujete studiu. A když se rozhodnete na pár dní vynechat, nic se neděje. V tomto případě rozhodně neplatí přísloví, "co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítra."

Studujete jen to, co má pro Vás opravdu význam
Pokud se budete chtít zdokonalit například v Excelu, pravděpodobně Vás nebude zajímat tvůrčí psaní a naopak. V tomto směru si každý najde přesně to, co ho zajímá nebo v čem se chce zdokonalit. I když nabrat nové informace a zkušenosti, také není k zahození.

Učíte se od těch nejlepších
Od takzvaného teoretika, který neví, co si praxe žádá, se toho moc nenaučíte. Lektoři, kteří připravují kurzy, jsou ti nejlepší ve svém oboru. Kromě drobné teorie, které se prostě nevyhnete, pro Vás mají připravené spoustu cenných příkladů z praxe.

Většina kurzů je zdarma
Dobrá zpráva pro všechny, kteří nechtějí vyhazovat peníze za zbytečně předražené kurzy, které jim pak nejsou k ničemu. Možnost bezplatných kurzů nabízí například portál Seduo. cz nebo Nostis.org

Platný certifikát po absolvování kurzu
A nakonec to nejlepší. Po úspěšném absolvování kurzu (včetně splnění písemného testu) získáte certifikát, o který si můžete rozšířit Váš životopis. Zkrátka znalosti jsou k nezaplacení.


Nejvyhledávanějším portálem s online kurzy v České republice je portál Seduo.cz, který nabízí nepřeberné množství kurzů (placených i zdarma) od angličtiny po základy v Excelu. Následující kroky Vám pomohou začít se svým první online kurzem:

1. ZADEJTE DO VYHLEDÁVAČE NÁSLEDUJÍCÍ ADRESU - www.seduo.cz
2. VYTVOŘTE SI ÚČET - přihlásit se můžete pomocí:
a) EMAILOVÉ ADRESY
b) FACEBOOKOVÉHO nebo TWITROVÉHO ÚČTU
3. VYBERTE SI KURZ A PILNĚ STUDUJTE

Jak si sami můžete všimnout, není to nic těžkého.


Tím méně známým serverem s online kurzy je Nostis.org, specializující se převážně na kurzy s právní tématikou. Všechny tyto kurzy jsou zcela zdarma.

To a mnoho dalších výhod Vám přináší online vzdělávání. Tak na co ještě čekáte. Staňte se průkopníky v online vzdělávání mezi Vašimi přáteli a ukažte jim, že vzdělání není jen zažitá stará škola, ale super věc, se kterou se neustále rozvíjíte.

Na pracáku z nás dělají nicky

25. dubna 2017 v 21:10 | Suzanne25


Snad každý z nás někdy měl co dočinění s úřady, někteří možná byli i v evidenci úřadu práce, ať už kratší či delší dobu. Kdo však nikdy v evidenci uchazečů o zaměstnání nebyl, nikdy nepochopí, co člověk zažívá, vždy když uplyne určitá doba (obvykle měsíc nebo dokonce až tři měsíce) a musí jít znovu na onu instituci s tím, že se mu opět nepovedlo najít práci. A zvláštní kapitolou jsou "milé, ochotné a vždy nápomocné" úřednice, sedící si v klidu za stolem s uvařenou kávou a nedej bože, když je někdo z klientů vyruší z debaty, jaký byl víkend nebo co se předešlý večer stalo v nekonečném seriálu.

I já se bohužel, tak jako většina absolventů po škole ocitla v situaci, kdy jsem se musela evidovat na úřadu práce a jelikož jsem tam nebyla prvně, věděla jsem moc dobře, co mě tam čeká a s jakou úřednicí budu muset zase bojovat. No bojovat, celý rok probíhal tím stylime - "našla jste něco?" - a moje odpověď na to vždy byla stejná - "bohužel ne, nemám praxi, tak o mě prostě nikdo nestojí" - na což mi úřednice napsala další termín návštěvy (za tři měsíce) a bylo. Žádná snaha z její strany. Jednoho dne jsem objevila super stránky s online kruzry, a protože většina z nich byla zadarmo, řekla jsem si, proč do toho nejít, obzvlášť, když po úspěšném dokončení získám certifikát, který si můžu dát do životopisu a tím zvýším šanci najít zaměstnání. Tyto certifikáty (dnes jich mám 8), jsem pravidelně nosila úřednici na pracák, ona si je okopírovala, založila do mé složky a řekla mi, že jsem šikovná. Říkala jsem si, že je to na dobré cestě, alespoň nemůže říct, že jsem flákač, co jen leží doma na gauči u televize a nic nedělá. Tehdy jsem netušila, že to nejhorší teprve přijde.

Během další návštěvy jsem si opět v deskách nesla dva certifikáty a maily s negativními odpověďmi. Už na samém začátku jednání, kdy jsem úřednici slušně pozdravila, ale ona na pozdrav neodpověděla, mi bylo jasné, že tentokrát jednání nebude snadné.
Při její obvyklé otázce, jak to se mnou vypadá, jsem jí slušně, jako při každé jiné navštěvě, vysvětlila, že se prostě bez praxe nechytám. Navíc jsem navrhla, že bych se pokusila uchytit v jiném oboru (například jako redaktorka), ve kterém už teď mám jisté výsledky, na což mi odpověděla, že to není možné. Dále jsem jí řekla, že přemýšlím o studiu cizího jazyka, na což její odpověď byla, že to nic neřeší. A na to, že mám rozjednané pohovory, na to pro jistotu neříkala nic, jako bych to vůbec nezmínila. Už to mě dost naštvalo, ale pořád jsem zůstávala v klidu.
Následovala chvíle ticha, kdy se úřednice zadívala do svého počítače a četla mi nabídky prací, o kterých jsem jí řikala, že je mám obeslané a právě čekám na vyjádření. "Tak dáme doporučenku, ještě jste žádnou za celou dobu evidence, nedostala". V tu chvíli to ve mě začalo vřít. Kdyby neměla bordel v papírech, věděla by moc dobře, že mi doporučenku psala asi tak před dvěma měsíci, právě na administrativní práci přímo u nich na úřadu práce. Oponovala jsem jí, že mi doporučenku už psala, ale stejně mě nevzali. Její ledově klidná reakce - "tohle není moje starost" - mě už opravdu vytočila, stejně jako její oznámení, že přijdu za měsíc, což mě překvapilo, a ve chvíli, kdy jsem se proti tomu ohradila, arogantně po mě vyštěkla, že mi skončilo období tří měsíců a vůbec ať si nemyslím. Myslí si snad, že si za měsíc najdu práci? Naopak, budu ještě víc ve stresu, z další brzké návštěvy.
Najednou jsem si uvědomila, že ze mě dělá naprostou nicku, která se ani trochu nesnaží a navíc nemá zájem pracovat. Vždyť ani neberu žádné příspěvky, na které stejně nemám právo. Kdybych se nesnažila, nenosila jí certifikáty, které mě stály nějaký ten čas, kdybych jí pokaždé neukazovla maily, které prakticky vždy nesly stejnou negativní odpověď, řekla bych si, ano, jsem flákač, ale já se snažím. Praštila jsem do stolu a v naprosté agónii jsem úřednici řekla -" nestarala jste se o mě celý rok, tak se nestarajte ani teď" - a jako třešinku na dortu jsem prákla s dveřmi u její kanceláře.
Klepala jsem se jako ratlík, ale zároveň jsem cítila velkou úlevu. Poprvé v životě jsem se dokázala postavit úplně cizí osobě a to bych do sebe nikdy neřekla. Snad to pochopila i ona.

Jedna otázka však zůstává pořád otevřená. Najde se v této společnosti někdo, kdo dá mladým lidem, kteří jsou ve stejně zoufalé situaci jako já, šanci?
 


Slyšíš ten zvuk?

6. ledna 2017 v 19:18 | Suzanne25 |  Téma týdne

Tentokrát jsem se rozhodla napsat téma týdne, tak trochu jinak a sice krátkou, zábavnou básní.


Co se to děje? Co je to za strašný zvuk?
No jo, to zas soused vrtá
a dělá při tom hrozný hluk.
Dům se třese v základech,
snad nebudeme muset bydlet zákopech.
Vyhodil i jističe,
v tu ránu jsou v háji všechny spotřebiče.
Sousedé se bouří,
jen soused kutil si vesele hýří,
jak pověsil poličku,
na jednu malou skobičku.

Být či nebýt sama sebou

6. ledna 2017 v 18:53 | Suzanne25 |  Různé příběhy
Jak je vůbec možné, že jsem už dávno dospělá, ale přitom se pořád přizpůsobuju životu druhých? Dělám věci, které dělají šťastné ostatní, ale mě ne, proč se to děje?
O smyslu svého života jsem začala přemýšlet teprve nedávno. Donutila mě tato okolnost ( a vím, že nejsem jediná, která řeší tento problém, takových je nás jistě víc) - jsem rok po škole a nemůžu najít vhodnou práci, posílám životopis, kam to jen jde, ovšem odpověď je vždy stejná, nepostoupila jste do dalšího kola, nebo se odpovědi nedočkám vůbec. Co teda budu dělat? Čím se uživím, když v podstatě skoro nic neumím, jen ťukat čísla do počítače? A není to v tom, že bych byla líná nebo se špatně učila. Vždyť můj životopis se neustále rozrůstá, ať už to jsou různé kurzy, odborné stáže nebo jazykové kurzy. Ale sami uznejte, co by po mě zbylo, kdybych celý život počítala mzdy, odpisy či jiné ekonomické výpočty, nebo razítkovala daňová přiznání?
Právě až spousta volného času mě přimělo opravdu popřemýšlet, "Čím bych chtěla být až vyrostu". Jedním z mých snů je vybudovat speciální veterinární kliniku a pomáhat zvířatům, první ale, jsem alergická na zvířata a nemám potřebné zkušenosti pro vedení podniku. Dalším mým snem je malá, tichá kavárnička ve francouzském stylu, jenže, nemám dostatek peněz a opět žádné zkušenosti s vedením podniku. Pak už zbývá jen třetí sen - ráda bych se stala spisovatelkou či si přivydělávala jako Copywritter. Psaní je to, co mě opravdu naplňuje, a je to povolání, které plní smysl mého života, a sice zanechat tu po sobě něco hmatatelného pro další generace, co by jednou řeklo, byla jsem tady a žila v téhle době. Ano, vím i o možnosti, že se nemusím jako spisovatelka uchytit, ale zase tak špatně psát nemůžu, když jsem dvakrát vyhrála spisovatelskou soutěž. Já vím, dvakrát to není nic moc, existuje spousta lidí, kteří už vydali několik knih, sbírek básní nebo napsali skvělý scénář k filmu či seriálu, ale pro mě jsou to malé střípky, které mě pohání dál a říkají mi, abych s tím, co mě opravdu baví, nepřestávala. Tak proč mě pořád někdo shazuje a říká, že tím se nikdy neuživím? Opravdu je takový přežitek, že lidé kteří mají vystudovanou ekonomickou školu, musí pracovat pouze v ekonomickém oboru? Pokud ano, asi je nejvyšší čas, abych se smířila s životem, ve kterém nic nedokážu, najdu si práci, která mě s největší pravděpodobností nebude bavit, hlavně když ostatní kolem mě budou šťastný.
Ale ne, pořád zapomínám, že je to můj život a jedině na mě záleží, pro kterou cestu se v životě rozhodnu. A pokud by to mělo být psaní, které mě opravdu baví, naplňuje a jsem šťastná, když dokážu napsat dobrý článek nebo příběh, asi bych měla dát sbohem všem, kteří mi nevěří.

Zakázaná láska

4. ledna 2017 v 19:48 | Suzanne25 |  Různé příběhy



První podzimní den. 22letá studentka psychologie Emma se poprvé opravdu zamilovala při návštěvě koňské farmy, ovšem ne do koní, ty miluje od mala, a jak skvěle na nich umí jezdí, ale do 30letého majitele farmy Michaela. Ani ona mu není lhostejná. O zamilovanosti z mladíkovi strany však nemůže být řeč, má totiž přítelkyni a syna. Jak se s touhle situací až do teď vždy láskou zklamaná Emma popere?


1. Emma to nechá plavat, vrátí se zpět do města, kde si najde muže bez závazků

2. Jako naschvál se Emmě nepodaří nastartovat auto a na Michaelovo pozvání zůstane na farmě dokud její auto nebude opět pojízdné



1. Ema to nechá plavat, vrátí se zpět do města, kde si najde muže bez závazků

Emma je velmi rozumné mladé děvče, které ví, že zamilovat se, je přirozená věc, kterou si projde každý člověk a dokud nevyznáme dotyčné osobě lásku z očí do očí, vlastně tím nikomu neublížíme. Ubližujeme tím jen sami sobě. A Emma si tohoto faktu byla moc dobře vědoma. Chvilky trápení, která tak dobře zná ze své minulosti, brzy vystřídaly chvilky radosti a štěstí. Jen, co se Emma vrátila do rodného města, potkala na fakultě velmi atraktivního asistenta profesora, kterého si nikdy předtím moc nevšímala, ale tentokrát z něj, při jedné z obvyklých přednášek, vyzařovalo něco, co Emmu naprosto očarovalo. Jak už to tak bývá, ani Emma nebyla asistentovi ukradená, a jen mezi námi, už od první přednášky ji tajně miloval a doufal, že si ho Emma jednou všimne. A Emma si opravdu všimla. Ještě ten večer vyrazili na společnou večeři. A Michael? Od té doby si na něj ani nevzpomněla. Aby také ano, když doma má, podle svých slov, toho nejlepšího muže na světě.



2. Jako naschvál se Emmě nepodaří nastartovat auto a na Michaelovo pozvání zůstane na farmě dokud její auto nebude opět pojízdné


Po prohlídce stájí je Emma, plná emocí, připravená odjet, jenže, její auto nechtělo nastartovat. Když Michael viděl, jak se trápí, nabídl ji, aby zůstala na farmě a sám se postará o to, aby byl její miláček opět v cajku. Jelikož je Emma slušně vychovaná dívka, nabídku neodmítne, ovšem to, co právě chudák cítí, by nepřála ani svému největšímu nepříteli. Nezapomínejme na to, že Emma je nešťastně zamilovaná do tohoto muže, jež má přítelkyni a dokonce i syna. Je však plně odhodlaná se Michaelovi přiznat. Druhý den, brzy ráno, probudil Emmu důvěrně známý zvuk. Když přistoupila k oknu, uviděla Michaela, svlečeného do půl těla, kterému se podařilo opravit Emmino auto. Ta s blaženým úsměvem na rtech vyběhla ven, aby Michaelovi poděkovala a nejen to. Skoro celou noc si přehrávala onen osudný rozhovor. Naneštěstí ze sebe dostala jen slovo děkuju. Proč naneštěstí? V tu chvíli se ze statku vyběhl Michaelův syn a běžel přímo k němu. V tu chvíli měla Emma jasno. Nemůže tak roztomilému chlapci rozbít rodinu. Hned po snídani si zabalila, poděkovala hostitelům za milé přijetí, nasedla do svého auta a odjela směr domov. Před Vánocemi téhož roku dostala krásný dopis ze statku ve kterém jí Michael vyznal svou lásku k ní. Na samém konci dopisu stála tato věta - "spolu sice nikdy nebudeme moc být, ale moc rád bych se stal tvým přítelem, kterému bude ctí pozvat tě v létě na prázdniny na statek".

Malý vánoční příběh

24. prosince 2016 v 10:00 | Suzanne25 |  Různé příběhy



"Vánoční čas je plný nečekaných překvapení a splněných přání."


Bylo nebylo. V malém městečku zvaném Snílkov se lidé připravují na oslavy Vánoc - uklízí a zdobí své domovy, pečou cukroví, balí dárky, rozesílají vánoční přání a pozvánky svým blízkým.

Žije tu i jedna osoba, která nemá Vánoční čas v lásce. Onou osobou je mladý, nešťastně zamilovaný medik jménem Viktor. Viktor je už dlouhá léta zamilovaný do dcery zámeckého pána, Viktorie. Jejím osudem je bohatý, urozený a krásný hrabě ze sousedství, kterého si má vzít na Štědrý den.

Nicméně, co by to bylo za vánoční příběh, kdyby v něm chyběl strážný anděl?

Večer před Štědrým dnem pozoruje Viktor zářící hvězdy na noční obloze a jako každý večer, vysílá své tajné přání k andělům. V tu samou chvíli vysílá své tajné přání také princezna Viktorie.

Štědrý den. Zatímco děti netrpělivě očekávají příchod večera a s ním dárky, Viktorie se slzami v očích obléká svatební šaty. Mezitím se na náměstí utvořil dav lidí, včetně Viktora, netrpělivě očekávajíc královský, svatební průvod.

Během průvodu začalo vydatně sněžit, ale na obloze nebylo jediného mráčku. Průvod zastavila až velká, bílá sněhová vločka. Nebyla to obyčejná sněhová vločka, ale strážný anděl, který přispěchal nešťastníkům na pomoc. Městečko se na malou chvíli zahalilo do bílé tmy. Když se opět rozjasnilo, drželi se Viktor s Viktorií za ruce.

A věřte nebo ne, na Štědrý den se opravdu konala svatba. Svatba obyčejného medika Viktora s urozenou princeznou Viktorií.

Nikdy nepřestaňte věřit ve splnění Vašich snů. Můžete to být právě Vy, koho tyto Vánoce navštíví Vás strážný anděl.

Hrobka smrti

8. listopadu 2016 v 18:17 | Suzanne25 |  Různé příběhy

Podzim 1895. Tři francouzští gentlemani, Daniel, Pascal a Bruno, seděli v Danielově starém paláci, který kdysi zdědil po svém bohatém strýci a klábosili nad sklenkou wisky a novinovým článkem, jehož nadpis zněl poněkud děsivě - Duchové hrobky smrti opět útočí. "Snad si nějaký pisálek nemyslí, že se budeme bát něčeho, co ani neexistuje," ušklíbl se ironicky Daniel. "Jen nech být, na každém novinovém článku je něco pravdy," oponoval mu Pascal. "A co se na ty duchy a hrobku smrti zajet podívat?" zeptal se Bruno, kterého odjakživa přitahovaly záhady a pokračoval, "navíc za chvíli je půlnoc, a jak všichni dobře víme, půlnoc je hodina duchů," usmál se potutelně Bruno, který moc dobře věděl, že tam, kam jde on, jdou i jeho dva kumpáni. Daniel šel tedy sehnat drožku.

Za deset minut dvanáct stanuli muži před hřbitovní branou, za kterou se v lehké mlze schovával posvátný kostel a několik málo hrobů. Bruno se nadšeně vrhnul na hřbitov, zatímco Daniel s Pascalem nedůvěřivě kráčeli za ním. "Pánové, nechci strašit, ale podívejte se, někdo tam je," otočil se s hrůzou v očích Bruno na své kamarády a ukázal směrem ke kostelu. Právě z něj kdosi vycházel a mlha ani tma mu na děsu neubraly. Když se postava dostala blíže k mužům, poznali v ní kostelníka Migela, který ještě před půlnocí kontroloval kostel. Mužům se velmi ulevilo, ovšem každému zvlášť, mezi sebou si přeci nebudou přiznávat, že je kostelník tak vyděsil. To však netušili, že za chvíli se všichni tři, stanou diváky daleko děsivější podívané. Pokračovali tedy dál. To, co je zaujalo tentokrát, nebyla postava ve tmě, ale poměrně zachovalá hrobka, ze které vycházela světle-modrá záře. "Nikdy v životě jsem tu hrobku neviděl," poznamenal, poměrně nejistým hlasem Daniel. "Pojďme ji prozkoumat blíže," navrhnul Bruno. "Je to dobrý nápad, pánové?" zalekl se Pascal. "Přeci nebudete věřit na strašidla," snažil se muže uklidnit Bruno a pokračoval, " nejspíš to bude jen banda výrostků," dokončil větu a vydal se za světlem. Daniel s Pascalem ho následovali. Nešlo však o bandu výrostků, jak se nakonec ukázalo. V samotném středu hrobky stál oltář, nad nímž se tyčily tři nemalé, dřevěné kříže. "Raději hrobku rychle opusťme," zašeptal ustrašeným hlasem Pascal. "Jistě jde jen o nejapný žert," řekl ironicky Daniel, zatímco Bruno ze sebe samým úžasem nedostal hlásky. Najednou se ozvala hrozná rána a neznámo odkud se v hrobce objevily tři záhadné postavy v černých hábitech.

Ráno, při obvyklé obhlídce hřbitova, našel kostelník tři mrtvá mužská těla, která v ruce držela dřevěné kříže se svými jmény. A po hrobce, jako by se slehla zem.

Martin Švarc

21. října 2016 v 18:44 | Suzanne25 |  Tajemství čtyř

Od smrti Eriky Švarcové uplynulo celých deset let. Během této doby se její manžel Martin Švarc pokoušel být tím nejlepším otcem pro jejich dceru Natálku a zajistit ji vše, co dospívající dívka potřebuje. Je ale více než jasné, že ženu ze sebe prostě nedokáže udělat.

Před narozením Natálky i poté to byla právě Erika, která zajišťovala rodinnou pohodu a Martin se mohl naplno věnovat své milované práci. A tehdy ho ani na chvíli nenapadlo, že se jednou bude muset sám této role zhostit. Ovšem jak se časem ukázalo, nebyl Martin jen skvělým veterinářem, ale také skvělým otcem.


Natálka: Ahoj tati.

Martin: Ahoj zlato. Jaký si měla den?

Natálka: Fajn. Potřebovala bych s tebou o něčem mluvit.

Martin:Poslouchám.

Natálka: Asi bychom si na to měli sednout.

Martin: Ty mě děsíš. Stalo se něco?

Natálka: No, víš, že chodím s Danielem a že je to moje životní láska.

Martin: To je ten milý, mladý muž, který dosud nenašel tolik odvahy, aby se mi přišel představit?

Natálka: Přesně ten. Tak mi jsme se tak nějak sblížili, no teda spíš hodně sblížili a teď, …….. čekáme ........ čekáme dítě.

Martin: Prosím? Vy dva, spolu, čekáte dítě? A kolik, že je té tvé životní lásce?

Natálka: Dvacet dva.

Martin: Výborně, takže moje devatenáctiletá dcera, která ještě studuje a nemá za co žít, čeká dítě se svojí
dvaadvacetiletou životní láskou, která jak předpokládám, také ještě studuje.

Natálka: Tati, uklidni se. Já si samozřejmě uvědomuju, že jsme udělali blbost, ale už se stalo.

Martin: To sis děvenko měla uvědomit, než si s ním vlezla do postele. Buď ráda, že tohon neslyší tvoje matka, protože by tě na místě zabila. Copak jste ani jeden z Vás neslyšel o zásadách bezpečného sexu?

Andrea: Ahoj, sousede, jdu jen tak náhodou kolem a slyšela jsem křik, tak se chci zeptat, jestli je všechno v pořádku?

Martin: Obávám se, že nic není v pořádku.

Natálka: Tati, prosím, nemusíš z toho hned dělat takovou vědu.

Martin: Ne? Tak se pochlub tetě Andree, ať ví, o co všechno je v životě ochuzená. Ať vidí, jak špatně jsme tě vychovali,
když stačí jedna noc s životní láskou a další den přijdeš domů těhotná.

Andrea: Páni. A co s tím hodláte dělat?

Natálka: No, my si to dítě chceme nechat.

Martin: Vy jste se snad zbláznili. Uvědomuješ si, že ani jeden z Vás nemá dodělanou školu? Z čeho chcete to malý živit? A
kde jako budete bydlet?

Andrea: Martine, uklidni se. Natálko, běž prosím do svého pokoje a já se pokusím promluvit si v klidu s tátou.

Andrea: Poslyš, Martine, nemá cenu jí nebo tomu chlapci něco vyčítat. Ano, stalo se to, ale pokud jsou stoprocentně přesvědčeni si dítě nechat, tak budou potřebovat tvojí pomoc. Budou potřebovat zázemí, kam budou moc to malé přivést. Prostě budou potřebovat dědečka na plný úvazek.

Martin: Nech toho. Copak můžu ve svým věku někomu dělat dědečka? Možná tak strejdu, to ano, ale dědečka? A teď mi řekni, kde budou bydlet? No tady to rozhodně nepůjde. Tenhle dům je sice zrekonstruovaný pro mladou rodinu, ale hned jak se to malý narodí, bude tu někdo navíc, a ten někdo budu já. A co pak?

Andrea: No, měla bych pro Vás jedno řešení. Nedaleko od Vašeho domu, je ulice, kde jsou momentálně na prodej rodinné dvougenerační domky a za celkem slušnou cenu. Takže bydlení rozhodně nebude problém. A navíc budeš mít mladý pod kontrolou.

Martin: Já nevím. Pořád mám chuť přetrhnout jí jako hada. A toho mladýho jakbysmet. Řekni mi, ale upřímně, udělal jsem někde nějakou chybu?

Andrea: Martine, dřív nebo později to potká každého rodiče. Děti prostě rostou a dospívají. Vím, že na to není připravený žádný rodič, ale jednou musí vyletět z hnízda a začít žít svoje vlastní životy. A pokud jde o Natálku, tak ona ten svůj začala žít ve chvíli, kdy umřela Erika. Jednoduše po ní přebrala její roli. Moc dobře viděla, jak se trápíš. Proto se o tebe začala
tolik starat a tím pádem i rychleji dospěla.

Martin: Takže já jí vlastně pokazil dětství.

Andrea: Nic si jí nepokazil. Natálka měla to nejkrásnější dětství, protože měla za rodiče dva bezvadné lidi. Ty jí můžeš pokazit život teď, pokud se k ní obrátíš zády a odmítneš jí podat pomocnou ruku.

Martin: Asi máš pravdu. Bude mi trvat hodně dlouho, než si zvyknu na to, že už má svůj vlastní život a mě už skoro nepotřebuje.

Andrea: Právě naopak, teď tě nejvíc potřebuje. Jen si vzpomeň, co ti vždycky Erika kladla s důrazem na srdce. Rodina je od toho, aby si všichni navzájem pomáhali a později se společně těšili ze svého štěstí.

Martin: Tak dobře. Pomůžu jim. Když jsem zvládl vychovat Natálku, tak to snad zvládnu i v případě svého prvního vnoučete.


Ano. Od smrti Eriky Švarcové se toho za těch deset let opravdu hodně změnilo. Martin došel k poznání, že ve výchově své jediné dcery rozhodně nepochybila, právě naopak. Dokázal z ní vychovat tu nejskvělejší ženu, která dokáže přijmout zodpovědnost téměř za cokoliv.

Carlos Montanea

21. října 2016 v 18:41 | Suzanne25 |  Tajemství čtyř

Carlos Montanea měl problémy se spánkem. Jako malý chlapec se bál usnout kvůli příšeře schovávající se pod jeho postelí. Jako teenager kvůli dívce, do které byl zamilován, ale bál se jí oslovit a později kvůli výčitkám z nevěry. To, co ho tuto noc děsilo, nebyl ani strašák pod postelí ani výčitky svědomí ale obyčejný rozhovor s policií:


O 24 hodin dříve na policii


Policista: Pane Montaneo, omlouvám se, že jsem Vás nechal tak dlouho čekat.

Carlos: Proč jsem vlastně tady?

Policista: Byli jsme nuceni znovu otevřít případ, ve kterém figurujete, jako korunní svědek.

Carlos: Nerozumím Vám, co s tím mám po tak dlouhé době společného?

Policista: Je toho poměrně dost. Našli jsme nové důkazy týkající se zmizení pana Ctirada Hoffmana.

Carlos: Pořád Vám nerozumím.

Policista: Brzy začnete. Přihlásil se nám svědek, který přišel s velmi zvláštní věcí, a ta nás posunula o kousek dál v případu
zmizelého Ctirada Hoffmana.

Carlos: Nezlobte se, ale od téhle rodiny jsem už dávno dal ruce pryč. Ovšem pokud jste pečlivě četl můj spis, jistě to víte.

Policista: Samozřejmě, četl jsem ho.

Carlos: V tom případě nechápu, proč jste mě předvolali, když znáte veškeré podrobnosti.

Policista: O tom, že jste si měl poměr s manželkou pana Hoffmana jistě ví většina obyvatel, a třeba vy nebo paní Hoffmanová, byste klidně mohli být vrazi.


Carlos: Promiňte, ale řekl jste vrazi?

Policista: Ano. Pan Hoffman byl podle všeho zavražděn. Tedy alespoň o tom hovoří jeho tělo, které jsme našli v dětské truhle nedávno vyplavenou jezerem.

Carlos: To není možné. Přece by se dospělé tělo nevešlo do dětské truhly.

Policista: Máte pravdu. Kromě jeho ostatků, jsme našli ještě něco - tenhle medailon.

Carlos: Ten jsem dal Dianě, tedy paní Hoffmanové onen večer, aby na mě měla vzpomínku.

Policista: Proč jste to neuvedl už při prvním výslechu? Uvědomujete si, že to Vás i paní Hoffmanovou staví do světla podezřelých?

Carlos: Měl jsem strach. A hlavně jsem doufal, že Vám o něm poví sama Diana.

Policista: Pane Montaneo, jste klíčovým svědkem v případu a pokud nám i nadále budete zatajovat důležité informace a nebudete spolupracovat, nikdy se nedozvíme, kdo pana Hoffmana zabil a myslím, že je i ve Vašem zájmu dozvědět se proč to někdo udělal, nemyslíte?

Carlos: V ten podvečer ke mně Diana přišla oznámit mi, že se musíme rozejít, protože její muž něco tuší. Pozval jsem ji dál a otevřel láhev vína, chvíli jsme si povídali a pak jsem na zahradě zaslechl divné zvuky. Šel jsem se tam podívat, ale nikde nikdo. Pak jsem se vrátil zpátky do domu a Diana chtěla odejít, tak jsem jí řekl ať chvíli počká, doběhl jsem do ložnice, vyndal z nočního stolku přívěšek a dal ho Dianě na památku. Když jsme se venku rozloučily, ještě jsem se za ní chvíli díval a najednou jsem slyšel, jak se ke mě někdo ze zadu blíží. Chtěl jsem se otočit, ale ten někdo, mě praštil něčím po hlavě. A ráno jsem se probudil v nemocnici a jen matně si ten večer pamatoval.

Policista: A odkud jste se dozvěděl, že se pan Hoffman pohřešuje?

Carlos: Od Diany, byla za mnou v nemocnici.

Policista: A ten nůž?

Carlos: Jaký nůž?

Policista: Nůž, kterým bylo tělo pana Hoffmana rozřezáno a následně vloženo do truhly.

Carlos: Nevím o čem mluvíte.

Policista: Jen klid.Když Vás byla paní Hoffmanová navštívit v nemocnici říct Vám, že se její muž pohřešuje, musela Vám také říct, co se stalo ten večer, když dorazila domů.

Carlos: Na to si opravdu nevzpomínám.

Policista: Pane Montaneo, víme, že Vy jste pana Hoffmana nezabil. I po těch letech, ale pořád zůstává ve hře paní Hoffmanová, jako hlavní podezřelá. Podle první výpovědi Vám musela říct tohle, cituji -"velká louže krve, ale on nikde nebyl, pak jsem asi omdlela a když jsem se ráno probudila, myslela jsem, že to byl sen, ale když jsem viděla krev, okamžitě jsem zavolala policii". Co bylo dál ovšem zůstává záhadou.

Carlos: Chtěla se ke mě po té noci nastěhovat,ale nešlo to. Řekl jsem jí, že se ke mě brzy chce nastěhovat Nina, se kterou jsem čekal dítě.

Policista: Dobře, odmítnul jste ji, ale zpátky do vily se paní Hoffmanová nevrátila. Nezmínila se Vám kam půjde? Třeba do hotelu, nebo k příbuzným?

Carlos: Pokud vím, tak jediným příbuzným je její dcera, ale ta pracuje v zahraničí, tak možná, že odjela za ní.

Policista: Prověříme to.

Carlos: A co se bude dít teď? Necháte si mě tu, protože jsem ve své první výpovědi lhal? A co bude s mojí dcerou, nemohu ji nechat samotnou.

Policista: Pane Montane, uklidněte se. Neudělal jste nic nezákonného, a proto nevidím důvod, proč bychom si Vás tu měli nechávat. A pokud jde o tu první výpověď, berte to ode mě jako pozornost za to že jste mi pomohl najít další indicie, které nás jistě brzy dovedou k pravému vrahovi pana Hoffmana.


Ano, Carlos Montanea měl opravdu problémy se spánkem, ale tuto noc se přeci jen něco změnilo. Stál nad postýlkou své dcerky a znovu přemýšlel o celém rozhovoru, když konečně dospěl k závěru, že by nikdy neudělal nic, co by mohlo ohrozit budoucnost jeho rodiny a po dlouhé době tvrdě usnul.

Kam dál