5.díl Jeho nebo jeho?

13. října 2017 v 18:05 |  Přátelé, s.r.o.

Říká se, že děti jsou zázrak. Kdo je má, ten by o tom klidně mohl napsat román. Kdo je nemá, neví, o jaké štěstí v životě přichází. A pak jsou tu ti, kteří se o dítě teprve pokouší a ti, kteří ho už dokonce očekávají. Také se říká, že matka je vždy jistá, ovšem u otce to zas tak jisté není. Tahle moudra bych si klidně mohla odpustit, kdyby se nám vyhnul problém kolem zatím nenarozeného dítěte, které čekala Janička s ...................... otcem zatím neznámým.

Ale vraťme se ke dni, kdy jsme se tuhle (ne)šťastnou událost dozvěděli.

Jako každé ráno jsme všichni, včetně našich partnerů, seděli u snídaně a vedli nenucenou konverzaci. Z ničeho nic se Janičce udělalo zle a zkolabovala. Hned jsme volali sanitku a nepřáli si nic jiného, než aby byla v pořádku. A právě v nemocnici to všechno začalo. Po několika hodinách strávených na nemocničním kafi, byla Janička propuštěna s tím, že musí hodně odpočívat. Víc nám doktor neřekl, později jsem zjistila proč. Lékaři z vyšetření krve zjistili, že je Janička těhotná. Ta jim ale zakázala o tom mluvit. Lékařské tajemství je lékařské tajemství, i když se jedná o takovouhle krásnou diagnózu.
Janička neumí a nikdy neuměla lhát, takže to, že něco není v pořádku, jsem na ní poznala hned, jak vyšla z ordinace.

Když pak všichni odešli za svými povinnostmi a my zůstaly sami doma, se slzami v očích se mi přiznala, že je těhotná. Tohle nebyly slzy štěstí, ty u ní vypadají jinak, tohle byly slzy bolesti. Když jsem se jí snažila uklidnit řečmi, jaké štěstí jí s Richardem potkalo, vyhrkla ze sebe, že neví, kdo je otcem toho dítěte. Prý to může být Richard nebo taky Alex. Navíc se mi ještě přiznala, že přemýšlí o potratu. A já jí pro změnu slíbila, že se pokusím přijít na nějaké řešení a zatím nikomu nic neřeknu.

Těch pár dní bylo utrpení. Janičky odmítavé chování nejvíc ubližovalo Richardovi, který to nechápal. Až jednou v noci jsem dostala nápad.
Janička řekne Richardovi, že spolu čekají dítě. Po jeho narození necháme tajně udělat testy otcovství a bez ohledu na výsledek, který bude stejně jen pouhou informací, bude otcem Richard, ať se děje cokoliv.

O šest měsíců později přišel na svět Matyáš. Všichni jsme z toho malého človíčka byli unešení. I přes tu euforii, tu stále visela jedna otázka. Jak jsme se na začátku dohodli, nechali jsme tajně udělat testy otcovství. Janička držela v ruce obálku, kterou se neodvažovala otevřít a tak poprosila mě.

Výsledek byl jasný.


Konec první série.

 

4.díl Princezny ze Schönbrunnu

6. října 2017 v 18:05 |  Přátelé, s.r.o.

Kdo by neměl rád oslavy. Alespoň já je miluju, tedy pokud je s kým slavit, důvod jako takový se vždycky najde. A pak ty přípravy. Zaberou nejvíc času a dost často také způsobí hurikán na účtu. A teď si představte, když se Vám sejdou hned dva velké důvody na oslavu, jako nám. Na poslední chvíli jsme se totiž rozhodli oslavit společně svatbu a narozeniny v jeden den.

Opět se musela sejít naše rada. Pamatuju si to jako dneska. Seděli jsme na terase, popíjeli kávu a nezávazně konverzovali o svatebních šatech, o svatebním i narozeninovém dortu, kdo komu půjde za svědka, jaké dary by si ženich s nevěstou a narozeninový oslavenec přál a v neposlední řadě, koho pozveme. Jak už název napovídá, svatba i narozeniny se konali na zámku ve Vídni, v Schönbrunnu. Teď Vás pravděpodobně napadne otázka proč zrovna Schönbrunn? Proč ne nějaký český zámeček? Protože Janička, stejně jako já, je velký snílek a Schönbrunn je místo, kde ji Richard požádal o ruku. Tak co by pro svou milovanou neudělal. A teď už víte, že připravovaná svatba byla pro Richarda a Janičku. A ta narozeninová oslava, ta byla pro změnu moje.

Dlouho jsme se nemohli shodnout na seznamu hostů. Přesto účast byla opravdu hojná. Kromě ženicha Richarda, nevěsty Janičky, svědka Alexe, svědkyně a oslavenkyně v mé podobě, tu byl ještě Pan Božský, Alexova krásná přítelkyně Erika, Petr se svým přítelem Jánem, Julie s dětmi, samozřejmě Janičky rodiče, moji rodiče a přátelé přátel. Prostě oslava, jak má být.

Součástí oslav bývají také nejrůznější překvapení.
První takové přišlo těsně před půlnocí a bylo pro mě. Když byla oslava v nejlepším, požádal mě Pan Božský, ať jdu s ním na chvíli ven. Aby to stálo za to, zavázal mi oči. Nic jsem neviděla a byla jsem odkázaná jen na něj. Asi si umíte představit můj strach, jít po schodech, nic nevidět a spolehnout se jen na toho, kdo Vás vede. Ale to překvapení za to stálo. Když mi Pan Božský rozvázal oči, myslela jsem, že se zblázním. Uprostřed kruhu ze svíček stálo nové SÚV v barvě lila, po kterém jsem tolik toužila. Znáte lepší způsob vyznání lásky? Možná ano, ale pro mě tohle bylo to nejhezčí.

A to druhé překvapení přišlo krátce po půlnoci. Richard nechal udělat speciální ohňostrojovou show jen pro Janičku v podobě srdcí.
Tak po tomhle dni, jsme si obě připadaly jako opravdové princezny.

3.díl Pan Božský a já

29. září 2017 v 10:17 |  Přátelé, s.r.o.

Každá z nás má představy o tom, jak by měl vypadat její budoucí partner. Například by měl být pohledný, mít reprezentativní zaměstnání, umět vařit, být romantický, mít vlastní názory a hlavně nebýt závislý na matce. Také by měl mít vlastní byt nebo dům a splnit nám každé přání. Měl by to prostě být ideál. Všechny ale víme, že realita je jiná.
I já si vysnila svého pana božského a přesto, že jsem byla doslova opilá představami o tom, kde všude bych ho mohla potkat, jak se do sebe zamilujeme na první pohled a jaký krásný život spolu budeme mít, po pár měsících snění přišlo kruté vystřízlivění. Prostě takový pan božský neexistuje, alespoň ne v téhle době a na téhle planetě.

Osud je ale nevyzpytatelný a stává se, že Vám v nečekanou chvíli přivede do života někoho, kdo Vám ho převrátí vzhůru nohama. Ano, hádáte správně. Do života se mi v naprosto nestřeženou chvíli přimotal i můj "Pan Božský."

Seznámili jsme se v jednom z rekreačních středisek na jižní Moravě, kde jsme se Richard, Janička, Alex a já rozhodli strávit letošní léto. Nejdřív jsme si mysleli, že je to náhoda, přeci jen potkat jednoho z nejlepších divadelních režisérů, to se nepoštěstí každému a obzvlášť mě, věčné smolařce. Až později jsme zjistili, že sem Pan Božský jezdí každé léto i se svým nejlepším kamarádem a jeho dětmi.

Prvních čtrnáct dní jsme kolem sebe jen chodili a občas se na sebe usmáli. Ještě štěstí, že oba máme tak skvělé přátelé, kteří se postarali o to hlavní. V areálu rekreačního střediska byla možnost zahrát si squash. Jelikož Pan Božský byl, teda pořád je, vášnivý hráč, nebylo zas tak těžké domluvit čtyřhru. On, já, Richard a Janička. S Alexem jsme nepočítali, od prvního dne naši rekreace neměl na volnočasové aktivity čas.

Těsně před začátkem hry přišla nejprve mě SMS od Janičky, že si při procházce vyvrtla kotník a v zápětí nato přišla SMS Panu Božskému, ve které se Richard moc omlouvá, ale z ničeho nic se mu udělalo špatně. Jasně, že jsme jim na to neskočili, tohle alibi bylo tak průhledný. Tak jsme si dali match, pak si zašli na sklenku vína, pobavili se na účet našich přátel a ruka byla v rukávě. Dnes společně vedeme vlastní divadlo a žijeme obyčejný, přesto krásný život.

Nebyli jsme ale jediný, koho trefil amorův šíp. Důvod, proč Alex neustále neměl čas, se jmenoval Erika, drobná italská dívka, do které se podle jeho slov, zamiloval na první pohled. A věřte nebo ne, s pravdou ven šli i Janička s Richardem.

A v dálce už zněly svatební zvony.
 


2.díl Krásy Slovenska

29. září 2017 v 10:15 |  Přátelé, s.r.o.


Dovolenou si většina z nás pojí s létem. Jenže co, když jste svobodní, nezávislí a můžete si dovolit odjet na dovolenou i v jinou roční dobu? Předpokládám, že by se toovole líbilo všem. Nicméně, takové štěstí nepotkalo mě, ale Janičku. Vlastně to ani nebyla dovolená v pravém slova smyslu.

Před půl rokem ji odmítl její tehdejší snoubenec se slovy: "Mrzí mě, co teď řeknu, ale ještě se necítím na další závazky, víš sotva jsem se vyhrabal z rozvodu a ještě nejsem připravený na další vážný vztah spojený se svatbou a dětmi". Sami uznejte, pokud by Vám někdo tak dlouho sliboval skoro až pohádkovou budoucnost, plnou štěstí, lásky a jiných obdobně krásných věcí, tak jako Janičky skoro snoubenec zlomilo by Vás to, natož holku, která po pár neúspěšných vztazích konečně doufala, že našla toho pravého.

Ne nadarmo se ale říká, že láska je slepá. Po tomto dost nešikovném odmítnutí se Janička zhroutila a my jsme věděli jen jedno, musí odsud rychle pryč, aby zapomněla. Jedinou spásou pro ni byl Petr a dlouhý odpočinek na Slovensku.

Dva týdny se nedělo nic zvláštního. Pomalu jsme si začali dělat starosti, jestli je všechno v pořádku. A právě ve chvíli, kdy chtěl Richard volat Petrovi, zazvonil telefon a Janička nám celá šťastná oznámila, že se tam seznámila s "fakt super chlapem" a tentokrát si je naprosto jistá, že je to ten pravý. Sami uznejte, jak jsme jí mohli rozmlouvat člověka, o kterém jsme jen věděli, že se jmenuje Tibor a je to podnikatel. Vždyť jsme ho znali jen z vyprávění a fotek. Mimochodem fešák. Sice jsme já, Richard a Alex měli strach, aby se zase něco nestalo, ale přáli jsme jim to. Takové štěstí si ta holka prostě zasloužila.

Kdo tehdy mohl vědět, co se stane? Jak už jsem zmínila, Tibor byl podnikatel. Nikdo však netušil, v čem podniká. A přesně to se opět Janičce stalo osudným. Když se po měsíci vrátila, čekali jsme, že bude odpočatá, plná energie a hlavně šťastná. A taky, že nám přiveze ukázat Tibora. Naše představy se opět nevyplnily. Ve dveřích se objevila životem vyřízená holka s novinami v ruce, ve kterých, jak jsme později zjistily, byl sice krátký, zato výstižný článek:
"Po více jak šesti letech, byl v okolí Bratislavy dopaden podnikatel Tibor K., který se podílel na obchodu s nebezpečným odpadem, dovezeným z Maďarska. V současné době je ve vyšetřovací vazbě. Jelikož to nebyl podnikatelův první prohřešek, hrozí mu trest odnětí svobody ve výši pěti let."

Po této nešťastné události Janička prohlásila, že definitivně končí s chlapama.

Kdyby jen tušila, co všechno pro ni ještě osud přichystal.

1.díl Milostný čtyřúhelník

29. září 2017 v 10:06 |  Přátelé, s.r.o.

Vztahy. Každý s nimi máme své zkušenosti. A jak správně tušíte, neminulo to ani nás. Jak by mohlo. Dvě svobodné ženy, jeden rozvedený muž a jeden nenapravitelný muž, pod jednou střechou. Vlastně jen zázrakem se nestalo nic tragického.

První, kdo se začal párovat, jsme byli Richard a já. Bylo nám spolu dobře, až na každý druhý víkend v měsíci. Ty výhradně patřily jeho dětem. Sami uznejte, že vymyslet takový program, který by zabavil dva 10leté hyperaktivní kluky a skoro roční holčičku je pro někoho, kdo s dětmi nemá žádné zkušenosti takřka nemožné. A Janička s Alexem se vždy uměli vytratit v pravou chvíli. Tím také začal jejich vztah. Jak už jsem ale psala v úvodu, Alex ke svému životu potřebuje svobodu, takže, když na něj Janička vyrukovala se svatbou, zbaběle zdrhnul a ze vztahu nakonec nebylo nic. U mě a u Richarda to také nemělo dlouhého trvání, jenže nám nepokazily vztah svatební zvony, ale jeho děti. Neuměla jsem to s nimi a přesně toho využívali. Dnes jsou naštěstí už dost velcí na to, aby mě vnímali jako autoritu.

První pokusy nevyšly a tehdy jsme se shodli, že být přátelé, je pro nás stejně lepší.

Jenže neuplynul ani měsíc a i přes vztahy s jinými lidmi, které vždy dopadly katastrofálně, jsme se zase tak nějak začali párovat. Možná to bylo i tím začínajícím jarem. Tentokrát jsme se rozhodli vyzkoušet to já a Alex a Janička s Richardem. Tyhle vztahy vypadly dost nadějně. Dokonce to vypadalo, že už tehdy šel Alex do sebe a bude z nás skvělý pár. Bohužel nám to klapalo jen v posteli. Takže ani tohle nevyšlo.

Zato o Janičce s Richardem jsme nepochybovali. Rozdávali kolem sebe tolik štěstí. Bohužel ani takový krásný vztah nezaručuje štěstí nadosmrti. Za jejich rozchodem nestály Richardovi děti, ty na rozdíl ode mě měli Janičku rádi a poslouchali ji. Tentokrát za to mohla Richardova bývalá manželka Julie, které se nelíbilo, že jejich děti vychovává taková nějaká.

Zajímavé na všech našich milostných vztazích je, že jsme se vždy rozešli v dobrém, ať už za tím stálo cokoliv. Pravda, panovalo mezi námi nepatrné dusno, ale naschvály v podobě připínáčků na židlích nebo pavouků v botách jsme si rozhodně nedělali. Spíš to trochu připomínalo hru na tichou poštu. Jenže i taková hra má někde konec.

A tak jsme nakonec uzavřeli dohodu, že zůstaneme jen přátelé.

Úvod

15. září 2017 v 17:34 |  Přátelé, s.r.o.

Jak správně charakterizovat slovo přítel? Přítel je ten, kdo Vám podá pomocnou ruku, ve chvíli, kdy to nejvíc potřebujete. Přítel je někdo, s kým můžete sdílet svá tajemství. Je to prostě člověk, se kterým je Vám dobře. A pokud těch "pravých" přátel poznáte víc, je to nevýslovné štěstí.
I já za svůj poměrně krátký život poznala mnoho lidí, které bych ještě před několika měsíci označila za své opravdové přátele. Jenže opak je pravdou. Jistě znáte situaci, kdy od Vás někdo něco potřebuje a Vy to děláte v domnění, že Vám to dotyčná osoba jednou oplatí. Bohužel ve chvíli, kdy tu pomoc potřebujete, obrátí se k Vám všichni zády. Tedy až na ty opravdové přátelé, kteří zůstanou ať se děje cokoliv.

Jmenuju se SUZAN a tohle je příběh těch, kterým i po letech mohu hrdě říkat PŘÁTELÉ.

První koho si vezmu na paškál, je moje nejlepší kamarádka JANA (ale všichni jí říkáme Janička), se kterou se známe už celých 8 let. Poznaly jsme se na střední, kam Janička přestoupila poté, co se i s rodiči přestěhovala z Jižní Moravy do Jižních Čech. Pravdou je, že ze začátku jsme se moc nemusely, ale jak šel čas a my se poznávaly, nějak jsme se naladily na stejnou notu a dneska o sobě víme takřka všechno. Myslím, že zlomovým okamžikem se stala situace, kdy její rodiče odjeli za prací do Švýcarska, těsně před maturitami a to na pouhý rok. Jenže z jednoho roku se stalo období nekonečna. Kdy se objeví, neví nikdo. Možná to neví ani oni sami. Ale jak se říká, v nouzi poznáš přítele. I když to v životě nemá jednoduché, stejně, jako my ostatní, pořád je pozitivně naladěná. Prostě fajn holka, kterou beru, jako svoji ségru.

Další koho bych Vám ráda představila, je RICHARD. Dobrák od kosti. Nikdy Vám neodmítne pomoc. Prostě další skvělej člověk. Ani jeho život nešetřil. V 18letech utekl z domova, protože nechtěl převzít po rodičích statek, který leží nedaleko d Vídně, ale chtěl se stát kriminalistou. Díky člověku, který ho přivedl k policii a vždy mu byl velkou oporou, vydržel Richard u policie 20 let. Tuhle práci nadevše miloval až do chvíle, kdy mu cestu zkřížila, jeho nynější exmanželka a bývalá modelka Julie, se kterou ho pojí dva synové a dcera. Ta údajně není jeho, ale Richardovi na tom nesejde, miluje jí, ať už je pravda kdekoliv.

Třetím a de facto posledním členem je ALEX. O něm je těžké něco říct. Je to takový novodobý Don Juan. I přesto, že na něj ženy letí, zůstává svobodným mládencem. Vysvětlení je prosté. Nerad se váže. Prostě ke svému životu potřebuje svobodu. Ale i tak je to skvělý parťák do pohody i nepohody. Jediné co bych mu vytknula, jsou ty jeho pochybné kšefty, s jeho nejlepším kamarádem Viktorem. Naštěstí teď už tolik neobchoduje a dokonce se nám v poslední době zdá jako by začal přehodnocovat své priority. Kdo ví, třeba jednou potká tu, se kterou ještě rád půjde k oltáři.

Ještě chybí představit Petra, což je Richardův bratranec, který žije na Slovensku a je to gay. K nám jezdí vždy na Vánoce a Velikonoce a ty dobroty, které vždy doveze s sebou.

A v neposlední řádě Vás jistě zajímá, jak bydlíme. Jako jedna velká rodina v jednom velkém domě, kde každý máme svůj vlastní pokoj. Společná je jen kuchyň, koupelna a obývák.

A tolik o té naší rodině-nerodině.

Zkáza (ne)potopitelné lodi

10. července 2017 v 17:19 |  Různé příběhy

Související obrázek

Panika, pláč dětí, křik mužů a žen, strach o vlastní životy, zima, tma a nakonec děsivé ticho. I tak by se dala popsat noc ze 14. na 15. dubna 1912, kdy došlo k největší lodní katastrofě v dějinách lidstva. Všichni si mysleli, že je nepotopitelný. Nikoho by tehdy ani ve snu nenapadlo, že to bude jeho první a poslední plavba zároveň. Řeč je o největším a nejluxusnějším parníku 20. století, TITANICU. Byla to pouhá náhoda nebo mu byl do vínku dán přesně takový osud?

Na začátku byl nápad
Roku 1909 zahájila stavbu, tehdy největšího osobního parníku, loděnice Harland & Wolff v Belfastu na základě objednávky společnosti White Star Line.
Duchovním otcem Titanicu se stal William James Pirrie (nejprve učen u loďařské a strojírenské firmy Harland & Wolff, později společník a ještě později prezident celé společnosti), na jehož podnět byla původně zahájena stavba 3 lodí (Olympic, Titanic a Gigantic, později přejmenovaný na Britannic). Ač se to zdá nemožné, sám Pirrie se plavby na Titanicu nemohl zúčastnit ze zdravotních důvodů. Nešťastná náhoda? Nebo snad věděl o něčem, díky čemuž se bál být na palubě?
31. května 1911 byl Titanic poprvé spuštěn na vodu. Před samotnou plavbou byla loď podrobena více než 2000 prohlídek, které neodhalily žádné technické závady a tak 10. dubna 1912 se Titanic vydal na svou první plavbu ze Southamptonu do New Yorku.
Celkový počet pasažérů činil kolem 2227 osob (přesný počet osob není znám), včetně posádky. Kapitánem plavby se stal tehdy 62letý Edward Smith, jehož plavba na Titanicu měla být poslední před důchodem.

Ledovec před přídí
Po čtyřech dnech a několika hodinách plavby se Titanic ocitá v ledovcovém poli Atlantického oceánu. I přesto, že hrozba srážky s ledovcem je veliká a loď dostává několik varovných zpráv od okolních lodí, kapitán velí plout nejvyšší rychlostí dál. Poté, co většina cestujících, včetně samotného kapitána ulehá ke spánku, hlídka v pozorovacím stanovišti (takzvaném vraním hnízdě) na předním stožáru, zahlídne jakýsi předmět blížící se k lodi. Jelikož byla noc a hlídka neměla k dispozici dalekohledy, nedokázali na takovou vzdálenost určit onen blížící se předmět. Spustili proto poplach, jenže loď byla v tak těsné blízkosti ledovce, že havárii prostě nešlo zabránit a to i přes příkaz stočit loď na pravobok.
Trup pravoboku byl proražen a loď se pomalu začala plnit vodou. O necelé tři hodiny se nad Titanicem a více než 1500 pasažéry, včetně posádky a kapitána, zavírá voda. Nastává až děsivé ticho. Druhý den ráno připlouvá na místo neštěstí parník Carpathie a přeživší nešťastníky dopravuje do New Yorku.

Záhadný kapitán i posádka bez vybavení
Byť je Titanic opředen spoustou otázek a nejrůznějších záhad, tou největší stále zůstává chování tehdejšího kapitána lodi, Edwarda Smithe. Ten, jakožto zkušený námořník musel počítat i s variantou, že se na naplánované trase mohou vyskytovat ledovcová pole, což by mohlo značně ohrozit loď i cestující. Naplánoval Smith tuto trasu úmyslně? Někteří svědci tvrdí, že kapitán nebyl během plavby zcela při vědomí, za čímž mohlo být alkoholové opojení a tím pádem, nebyl schopný velet. Souvisí s tím také jeho rozkaz, vydaný těsně po nárazu, aby loď nezastavovala, ale jela dál? A jak je možné, že dalekohledy pro hlídku v pozorovacím stanovišti zůstaly zamčené ve skřínce, od které měl klíče důstojník, který vůbec nenastoupil na palubu?

Záchranné čluny jen pro někoho?
Velkou záhadou také zůstávají záchranné čluny, ve kterých se zachránilo pouhých 705 cestujících z původního počtu 2227. Počítal snad někdo se záchranou jen těch nejbohatších? Na Titaniku bylo celkem 20 záchranných člunů, což odpovídalo, tehdejším platným námořním předpisům. Při potápění bylo na vodu spuštěno pouze 14 záchranných člunů. Nabízí se otázka, co zbylých 6 člunů? Nestihly je včas spustit? A jak je možné, že některé čluny byly spouštěny na vodu poloprázdné?

Technické selhání nebo dílo Ďábla?
Podle svědeckých výpovědí, plula loď takovou rychlostí, že by ani ten nejzručnější kormidelník nemohl zabránit blížícímu se nebezpečí. Odborníci se shodují na tom, že kdyby Titanic, byť ve velké rychlosti, najel na ledovec přímo, poškození by nebylo tak velké, jako když se na poslední chvíli snažil ledovci vyhnout, čímž došlo k proražení pravoboku, naplnění komor několika hektolitry vody a k následnému potopení. I zde se nabízí otázka, jak mohlo dojít k takovému poškození lodi, když při téměř 2000 prohlídkách nikdo nenašel žádné technické závady? A nebo je jednoduše nechtěl najít?

A co Californian?
Spousta nezodpovězených otázek zůstává také ohledně chování tehdejšího kapitána lodi Californian, Stanleyho Lorda. Úřední zprávy totiž tvrdí, že s největší pravděpodobností nemuselo dojít k tolika ztrátám na životech, pokud by se kapitán Lord zachoval, tak jak měl. Důstojník Boxhall z Titanicu uvedl ve své výpovědi, že v místě, kde došlo ke srážce, viděl ve vzdálenosti 5 až 6 mil světla jiné lodi. Ale byla to opravdu Californian? Svou roli v případu Californian sehrál i radista Evans, který dostal od kapitána Lorda příkaz, aby zavolal Titanic a oznámil, že Californian kvůli ledovcům stojí. Hlavní radista Titaniku Phillips právě hovořil s vysílací stanicí na mysu Race a Evansovi měl údajně odpovědět, aby držel zobák. Po půlnoci zaznamenala hlídka Californienu světelné efekty a jelikož se nikdo z Titanicu nehlásil, považovali je za rozmar boháčů v podobě ohňostroje. Jak se tedy měl kapitán Lord zachovat, když nevěděl, co se na Titanicu opravdu děje?


Je možné, že pravda navždy zůstane pohřbená v Atlantském oceánu. Ať už za potopením, nepotopitelného Titanicu stálo cokoliv, nepřestává fascinovat svět ani po sto letech od tragické katastrofy.

Vzdělávejte se moderně, vzdělávejte se online

25. května 2017 v 18:13 | Suzanne25 |  Různé příběhy


Vzdělávání je součástí života každého z nás. Spousta z nás má bohužel zafixované slovo vzdělání se starou školou a tak není divu, pokud si už najdeme chvilku jen pro sebe, s největší pravděpodobností nebudeme myslet na učení.
Stejně jako věda nebo technika, také vzdělání se neustále vyvíjí. Zapomeňte na klasickou školu s křídovou tabulí, lavicemi, naučnými plakáty a nekonečné množství teoretických hodin, které ve skutečnosti nikam nevedly. Zkuste si představit vzdělání, které se Vám přizpůsobí na míru a možná Vás bude i bavit. Řekněte ano modernímu, online vzdělávání.

Zatímco ve světě je online vzdělávání běžné, v České republice se tento fenomén teprve usazuje. A co je na něm tak skvělého?

Můžete se přihlásit na více kurzů zároveň
Kdo říká, že když se přihlásíte do jednoho kurzu a nepadne Vám do oka, musíte ho absolvovat stůj, co stůj? Klidně se přihlaste do více kurzů najednou, jedině tak máte možnost (pokud nejdete cíleně za jedním) zjistit, který pro Vás bude největším přínosem.

Jste pánem svého času
Čas je Váš přítel. Zaleží je na Vás, kolik minut denně věnujete studiu. A když se rozhodnete na pár dní vynechat, nic se neděje. V tomto případě rozhodně neplatí přísloví, "co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítra."

Studujete jen to, co má pro Vás opravdu význam
Pokud se budete chtít zdokonalit například v Excelu, pravděpodobně Vás nebude zajímat tvůrčí psaní a naopak. V tomto směru si každý najde přesně to, co ho zajímá nebo v čem se chce zdokonalit. I když nabrat nové informace a zkušenosti, také není k zahození.

Učíte se od těch nejlepších
Od takzvaného teoretika, který neví, co si praxe žádá, se toho moc nenaučíte. Lektoři, kteří připravují kurzy, jsou ti nejlepší ve svém oboru. Kromě drobné teorie, které se prostě nevyhnete, pro Vás mají připravené spoustu cenných příkladů z praxe.

Většina kurzů je zdarma
Dobrá zpráva pro všechny, kteří nechtějí vyhazovat peníze za zbytečně předražené kurzy, které jim pak nejsou k ničemu. Možnost bezplatných kurzů nabízí například portál Seduo. cz nebo Nostis.org

Platný certifikát po absolvování kurzu
A nakonec to nejlepší. Po úspěšném absolvování kurzu (včetně splnění písemného testu) získáte certifikát, o který si můžete rozšířit Váš životopis. Zkrátka znalosti jsou k nezaplacení.


Nejvyhledávanějším portálem s online kurzy v České republice je portál Seduo.cz, který nabízí nepřeberné množství kurzů (placených i zdarma) od angličtiny po základy v Excelu. Následující kroky Vám pomohou začít se svým první online kurzem:

1. ZADEJTE DO VYHLEDÁVAČE NÁSLEDUJÍCÍ ADRESU - www.seduo.cz
2. VYTVOŘTE SI ÚČET - přihlásit se můžete pomocí:
a) EMAILOVÉ ADRESY
b) FACEBOOKOVÉHO nebo TWITROVÉHO ÚČTU
3. VYBERTE SI KURZ A PILNĚ STUDUJTE

Jak si sami můžete všimnout, není to nic těžkého.


Tím méně známým serverem s online kurzy je Nostis.org, specializující se převážně na kurzy s právní tématikou. Všechny tyto kurzy jsou zcela zdarma.

To a mnoho dalších výhod Vám přináší online vzdělávání. Tak na co ještě čekáte. Staňte se průkopníky v online vzdělávání mezi Vašimi přáteli a ukažte jim, že vzdělání není jen zažitá stará škola, ale super věc, se kterou se neustále rozvíjíte.

Na pracáku z nás dělají nicky

25. dubna 2017 v 21:10 | Suzanne25


Snad každý z nás někdy měl co dočinění s úřady, někteří možná byli i v evidenci úřadu práce, ať už kratší či delší dobu. Kdo však nikdy v evidenci uchazečů o zaměstnání nebyl, nikdy nepochopí, co člověk zažívá, vždy když uplyne určitá doba (obvykle měsíc nebo dokonce až tři měsíce) a musí jít znovu na onu instituci s tím, že se mu opět nepovedlo najít práci. A zvláštní kapitolou jsou "milé, ochotné a vždy nápomocné" úřednice, sedící si v klidu za stolem s uvařenou kávou a nedej bože, když je někdo z klientů vyruší z debaty, jaký byl víkend nebo co se předešlý večer stalo v nekonečném seriálu.

I já se bohužel, tak jako většina absolventů po škole ocitla v situaci, kdy jsem se musela evidovat na úřadu práce a jelikož jsem tam nebyla prvně, věděla jsem moc dobře, co mě tam čeká a s jakou úřednicí budu muset zase bojovat. No bojovat, celý rok probíhal tím stylime - "našla jste něco?" - a moje odpověď na to vždy byla stejná - "bohužel ne, nemám praxi, tak o mě prostě nikdo nestojí" - na což mi úřednice napsala další termín návštěvy (za tři měsíce) a bylo. Žádná snaha z její strany. Jednoho dne jsem objevila super stránky s online kruzry, a protože většina z nich byla zadarmo, řekla jsem si, proč do toho nejít, obzvlášť, když po úspěšném dokončení získám certifikát, který si můžu dát do životopisu a tím zvýším šanci najít zaměstnání. Tyto certifikáty (dnes jich mám 8), jsem pravidelně nosila úřednici na pracák, ona si je okopírovala, založila do mé složky a řekla mi, že jsem šikovná. Říkala jsem si, že je to na dobré cestě, alespoň nemůže říct, že jsem flákač, co jen leží doma na gauči u televize a nic nedělá. Tehdy jsem netušila, že to nejhorší teprve přijde.

Během další návštěvy jsem si opět v deskách nesla dva certifikáty a maily s negativními odpověďmi. Už na samém začátku jednání, kdy jsem úřednici slušně pozdravila, ale ona na pozdrav neodpověděla, mi bylo jasné, že tentokrát jednání nebude snadné.
Při její obvyklé otázce, jak to se mnou vypadá, jsem jí slušně, jako při každé jiné navštěvě, vysvětlila, že se prostě bez praxe nechytám. Navíc jsem navrhla, že bych se pokusila uchytit v jiném oboru (například jako redaktorka), ve kterém už teď mám jisté výsledky, na což mi odpověděla, že to není možné. Dále jsem jí řekla, že přemýšlím o studiu cizího jazyka, na což její odpověď byla, že to nic neřeší. A na to, že mám rozjednané pohovory, na to pro jistotu neříkala nic, jako bych to vůbec nezmínila. Už to mě dost naštvalo, ale pořád jsem zůstávala v klidu.
Následovala chvíle ticha, kdy se úřednice zadívala do svého počítače a četla mi nabídky prací, o kterých jsem jí řikala, že je mám obeslané a právě čekám na vyjádření. "Tak dáme doporučenku, ještě jste žádnou za celou dobu evidence, nedostala". V tu chvíli to ve mě začalo vřít. Kdyby neměla bordel v papírech, věděla by moc dobře, že mi doporučenku psala asi tak před dvěma měsíci, právě na administrativní práci přímo u nich na úřadu práce. Oponovala jsem jí, že mi doporučenku už psala, ale stejně mě nevzali. Její ledově klidná reakce - "tohle není moje starost" - mě už opravdu vytočila, stejně jako její oznámení, že přijdu za měsíc, což mě překvapilo, a ve chvíli, kdy jsem se proti tomu ohradila, arogantně po mě vyštěkla, že mi skončilo období tří měsíců a vůbec ať si nemyslím. Myslí si snad, že si za měsíc najdu práci? Naopak, budu ještě víc ve stresu, z další brzké návštěvy.
Najednou jsem si uvědomila, že ze mě dělá naprostou nicku, která se ani trochu nesnaží a navíc nemá zájem pracovat. Vždyť ani neberu žádné příspěvky, na které stejně nemám právo. Kdybych se nesnažila, nenosila jí certifikáty, které mě stály nějaký ten čas, kdybych jí pokaždé neukazovla maily, které prakticky vždy nesly stejnou negativní odpověď, řekla bych si, ano, jsem flákač, ale já se snažím. Praštila jsem do stolu a v naprosté agónii jsem úřednici řekla -" nestarala jste se o mě celý rok, tak se nestarajte ani teď" - a jako třešinku na dortu jsem prákla s dveřmi u její kanceláře.
Klepala jsem se jako ratlík, ale zároveň jsem cítila velkou úlevu. Poprvé v životě jsem se dokázala postavit úplně cizí osobě a to bych do sebe nikdy neřekla. Snad to pochopila i ona.

Jedna otázka však zůstává pořád otevřená. Najde se v této společnosti někdo, kdo dá mladým lidem, kteří jsou ve stejně zoufalé situaci jako já, šanci?

Slyšíš ten zvuk?

6. ledna 2017 v 19:18 | Suzanne25 |  Téma týdne

Tentokrát jsem se rozhodla napsat téma týdne, tak trochu jinak a sice krátkou, zábavnou básní.


Co se to děje? Co je to za strašný zvuk?
No jo, to zas soused vrtá
a dělá při tom hrozný hluk.
Dům se třese v základech,
snad nebudeme muset bydlet zákopech.
Vyhodil i jističe,
v tu ránu jsou v háji všechny spotřebiče.
Sousedé se bouří,
jen soused kutil si vesele hýří,
jak pověsil poličku,
na jednu malou skobičku.

Kam dál