Říjen 2016

Martin Švarc

21. října 2016 v 18:44 | Suzanne25 |  Tajemství čtyř

Od smrti Eriky Švarcové uplynulo celých deset let. Během této doby se její manžel Martin Švarc pokoušel být tím nejlepším otcem pro jejich dceru Natálku a zajistit ji vše, co dospívající dívka potřebuje. Je ale více než jasné, že ženu ze sebe prostě nedokáže udělat.

Před narozením Natálky i poté to byla právě Erika, která zajišťovala rodinnou pohodu a Martin se mohl naplno věnovat své milované práci. A tehdy ho ani na chvíli nenapadlo, že se jednou bude muset sám této role zhostit. Ovšem jak se časem ukázalo, nebyl Martin jen skvělým veterinářem, ale také skvělým otcem.


Natálka: Ahoj tati.

Martin: Ahoj zlato. Jaký si měla den?

Natálka: Fajn. Potřebovala bych s tebou o něčem mluvit.

Martin:Poslouchám.

Natálka: Asi bychom si na to měli sednout.

Martin: Ty mě děsíš. Stalo se něco?

Natálka: No, víš, že chodím s Danielem a že je to moje životní láska.

Martin: To je ten milý, mladý muž, který dosud nenašel tolik odvahy, aby se mi přišel představit?

Natálka: Přesně ten. Tak mi jsme se tak nějak sblížili, no teda spíš hodně sblížili a teď, …….. čekáme ........ čekáme dítě.

Martin: Prosím? Vy dva, spolu, čekáte dítě? A kolik, že je té tvé životní lásce?

Natálka: Dvacet dva.

Martin: Výborně, takže moje devatenáctiletá dcera, která ještě studuje a nemá za co žít, čeká dítě se svojí
dvaadvacetiletou životní láskou, která jak předpokládám, také ještě studuje.

Natálka: Tati, uklidni se. Já si samozřejmě uvědomuju, že jsme udělali blbost, ale už se stalo.

Martin: To sis děvenko měla uvědomit, než si s ním vlezla do postele. Buď ráda, že tohon neslyší tvoje matka, protože by tě na místě zabila. Copak jste ani jeden z Vás neslyšel o zásadách bezpečného sexu?

Andrea: Ahoj, sousede, jdu jen tak náhodou kolem a slyšela jsem křik, tak se chci zeptat, jestli je všechno v pořádku?

Martin: Obávám se, že nic není v pořádku.

Natálka: Tati, prosím, nemusíš z toho hned dělat takovou vědu.

Martin: Ne? Tak se pochlub tetě Andree, ať ví, o co všechno je v životě ochuzená. Ať vidí, jak špatně jsme tě vychovali,
když stačí jedna noc s životní láskou a další den přijdeš domů těhotná.

Andrea: Páni. A co s tím hodláte dělat?

Natálka: No, my si to dítě chceme nechat.

Martin: Vy jste se snad zbláznili. Uvědomuješ si, že ani jeden z Vás nemá dodělanou školu? Z čeho chcete to malý živit? A
kde jako budete bydlet?

Andrea: Martine, uklidni se. Natálko, běž prosím do svého pokoje a já se pokusím promluvit si v klidu s tátou.

Andrea: Poslyš, Martine, nemá cenu jí nebo tomu chlapci něco vyčítat. Ano, stalo se to, ale pokud jsou stoprocentně přesvědčeni si dítě nechat, tak budou potřebovat tvojí pomoc. Budou potřebovat zázemí, kam budou moc to malé přivést. Prostě budou potřebovat dědečka na plný úvazek.

Martin: Nech toho. Copak můžu ve svým věku někomu dělat dědečka? Možná tak strejdu, to ano, ale dědečka? A teď mi řekni, kde budou bydlet? No tady to rozhodně nepůjde. Tenhle dům je sice zrekonstruovaný pro mladou rodinu, ale hned jak se to malý narodí, bude tu někdo navíc, a ten někdo budu já. A co pak?

Andrea: No, měla bych pro Vás jedno řešení. Nedaleko od Vašeho domu, je ulice, kde jsou momentálně na prodej rodinné dvougenerační domky a za celkem slušnou cenu. Takže bydlení rozhodně nebude problém. A navíc budeš mít mladý pod kontrolou.

Martin: Já nevím. Pořád mám chuť přetrhnout jí jako hada. A toho mladýho jakbysmet. Řekni mi, ale upřímně, udělal jsem někde nějakou chybu?

Andrea: Martine, dřív nebo později to potká každého rodiče. Děti prostě rostou a dospívají. Vím, že na to není připravený žádný rodič, ale jednou musí vyletět z hnízda a začít žít svoje vlastní životy. A pokud jde o Natálku, tak ona ten svůj začala žít ve chvíli, kdy umřela Erika. Jednoduše po ní přebrala její roli. Moc dobře viděla, jak se trápíš. Proto se o tebe začala
tolik starat a tím pádem i rychleji dospěla.

Martin: Takže já jí vlastně pokazil dětství.

Andrea: Nic si jí nepokazil. Natálka měla to nejkrásnější dětství, protože měla za rodiče dva bezvadné lidi. Ty jí můžeš pokazit život teď, pokud se k ní obrátíš zády a odmítneš jí podat pomocnou ruku.

Martin: Asi máš pravdu. Bude mi trvat hodně dlouho, než si zvyknu na to, že už má svůj vlastní život a mě už skoro nepotřebuje.

Andrea: Právě naopak, teď tě nejvíc potřebuje. Jen si vzpomeň, co ti vždycky Erika kladla s důrazem na srdce. Rodina je od toho, aby si všichni navzájem pomáhali a později se společně těšili ze svého štěstí.

Martin: Tak dobře. Pomůžu jim. Když jsem zvládl vychovat Natálku, tak to snad zvládnu i v případě svého prvního vnoučete.


Ano. Od smrti Eriky Švarcové se toho za těch deset let opravdu hodně změnilo. Martin došel k poznání, že ve výchově své jediné dcery rozhodně nepochybila, právě naopak. Dokázal z ní vychovat tu nejskvělejší ženu, která dokáže přijmout zodpovědnost téměř za cokoliv.

Carlos Montanea

21. října 2016 v 18:41 | Suzanne25 |  Tajemství čtyř

Carlos Montanea měl problémy se spánkem. Jako malý chlapec se bál usnout kvůli příšeře schovávající se pod jeho postelí. Jako teenager kvůli dívce, do které byl zamilován, ale bál se jí oslovit a později kvůli výčitkám z nevěry. To, co ho tuto noc děsilo, nebyl ani strašák pod postelí ani výčitky svědomí ale obyčejný rozhovor s policií:


O 24 hodin dříve na policii


Policista: Pane Montaneo, omlouvám se, že jsem Vás nechal tak dlouho čekat.

Carlos: Proč jsem vlastně tady?

Policista: Byli jsme nuceni znovu otevřít případ, ve kterém figurujete, jako korunní svědek.

Carlos: Nerozumím Vám, co s tím mám po tak dlouhé době společného?

Policista: Je toho poměrně dost. Našli jsme nové důkazy týkající se zmizení pana Ctirada Hoffmana.

Carlos: Pořád Vám nerozumím.

Policista: Brzy začnete. Přihlásil se nám svědek, který přišel s velmi zvláštní věcí, a ta nás posunula o kousek dál v případu
zmizelého Ctirada Hoffmana.

Carlos: Nezlobte se, ale od téhle rodiny jsem už dávno dal ruce pryč. Ovšem pokud jste pečlivě četl můj spis, jistě to víte.

Policista: Samozřejmě, četl jsem ho.

Carlos: V tom případě nechápu, proč jste mě předvolali, když znáte veškeré podrobnosti.

Policista: O tom, že jste si měl poměr s manželkou pana Hoffmana jistě ví většina obyvatel, a třeba vy nebo paní Hoffmanová, byste klidně mohli být vrazi.


Carlos: Promiňte, ale řekl jste vrazi?

Policista: Ano. Pan Hoffman byl podle všeho zavražděn. Tedy alespoň o tom hovoří jeho tělo, které jsme našli v dětské truhle nedávno vyplavenou jezerem.

Carlos: To není možné. Přece by se dospělé tělo nevešlo do dětské truhly.

Policista: Máte pravdu. Kromě jeho ostatků, jsme našli ještě něco - tenhle medailon.

Carlos: Ten jsem dal Dianě, tedy paní Hoffmanové onen večer, aby na mě měla vzpomínku.

Policista: Proč jste to neuvedl už při prvním výslechu? Uvědomujete si, že to Vás i paní Hoffmanovou staví do světla podezřelých?

Carlos: Měl jsem strach. A hlavně jsem doufal, že Vám o něm poví sama Diana.

Policista: Pane Montaneo, jste klíčovým svědkem v případu a pokud nám i nadále budete zatajovat důležité informace a nebudete spolupracovat, nikdy se nedozvíme, kdo pana Hoffmana zabil a myslím, že je i ve Vašem zájmu dozvědět se proč to někdo udělal, nemyslíte?

Carlos: V ten podvečer ke mně Diana přišla oznámit mi, že se musíme rozejít, protože její muž něco tuší. Pozval jsem ji dál a otevřel láhev vína, chvíli jsme si povídali a pak jsem na zahradě zaslechl divné zvuky. Šel jsem se tam podívat, ale nikde nikdo. Pak jsem se vrátil zpátky do domu a Diana chtěla odejít, tak jsem jí řekl ať chvíli počká, doběhl jsem do ložnice, vyndal z nočního stolku přívěšek a dal ho Dianě na památku. Když jsme se venku rozloučily, ještě jsem se za ní chvíli díval a najednou jsem slyšel, jak se ke mě někdo ze zadu blíží. Chtěl jsem se otočit, ale ten někdo, mě praštil něčím po hlavě. A ráno jsem se probudil v nemocnici a jen matně si ten večer pamatoval.

Policista: A odkud jste se dozvěděl, že se pan Hoffman pohřešuje?

Carlos: Od Diany, byla za mnou v nemocnici.

Policista: A ten nůž?

Carlos: Jaký nůž?

Policista: Nůž, kterým bylo tělo pana Hoffmana rozřezáno a následně vloženo do truhly.

Carlos: Nevím o čem mluvíte.

Policista: Jen klid.Když Vás byla paní Hoffmanová navštívit v nemocnici říct Vám, že se její muž pohřešuje, musela Vám také říct, co se stalo ten večer, když dorazila domů.

Carlos: Na to si opravdu nevzpomínám.

Policista: Pane Montaneo, víme, že Vy jste pana Hoffmana nezabil. I po těch letech, ale pořád zůstává ve hře paní Hoffmanová, jako hlavní podezřelá. Podle první výpovědi Vám musela říct tohle, cituji -"velká louže krve, ale on nikde nebyl, pak jsem asi omdlela a když jsem se ráno probudila, myslela jsem, že to byl sen, ale když jsem viděla krev, okamžitě jsem zavolala policii". Co bylo dál ovšem zůstává záhadou.

Carlos: Chtěla se ke mě po té noci nastěhovat,ale nešlo to. Řekl jsem jí, že se ke mě brzy chce nastěhovat Nina, se kterou jsem čekal dítě.

Policista: Dobře, odmítnul jste ji, ale zpátky do vily se paní Hoffmanová nevrátila. Nezmínila se Vám kam půjde? Třeba do hotelu, nebo k příbuzným?

Carlos: Pokud vím, tak jediným příbuzným je její dcera, ale ta pracuje v zahraničí, tak možná, že odjela za ní.

Policista: Prověříme to.

Carlos: A co se bude dít teď? Necháte si mě tu, protože jsem ve své první výpovědi lhal? A co bude s mojí dcerou, nemohu ji nechat samotnou.

Policista: Pane Montane, uklidněte se. Neudělal jste nic nezákonného, a proto nevidím důvod, proč bychom si Vás tu měli nechávat. A pokud jde o tu první výpověď, berte to ode mě jako pozornost za to že jste mi pomohl najít další indicie, které nás jistě brzy dovedou k pravému vrahovi pana Hoffmana.


Ano, Carlos Montanea měl opravdu problémy se spánkem, ale tuto noc se přeci jen něco změnilo. Stál nad postýlkou své dcerky a znovu přemýšlel o celém rozhovoru, když konečně dospěl k závěru, že by nikdy neudělal nic, co by mohlo ohrozit budoucnost jeho rodiny a po dlouhé době tvrdě usnul.

Tajemství čtyř (úvod)

21. října 2016 v 18:39 | Suzanne25 |  Tajemství čtyř
Pokud máte rádi příběhy plné dobrodružství, napětí, lásky, zklamání, tajemství, ale také dobrosrdečnosti a odpuštění, pak jste si nemohli vybrat lepší místo, než je toto. Jako novým obyvatelům městečka Vám na prvním místě náleží seznámit se Vašimi novými milými, usměvavými, přátelskými a ochotnými sousedy, kteří od teď, ať se Vám to líbí nebo ne, budou součástí Vašeho života.

Městečko Tajnokras, a nenechte se splést názvem, je ve skutečnosti velmi idylické a klidné místo. Nikde se tu nesetkáte s hlučnými sousedy. Nikde tu neuslyšíte křik dětí ani štěkot psů. Nikde se tu nesetkáte s nepřizpůsobivými lidmi. Nikde tu nenajdete sebe menší kousek zničené přírody. Ale i takové místo, jako je Tajnokras, má svá tajemství, která jsou pevně střežena před vnějším okolím, ale uvnitř ví, každý své. Během několika let se zde totiž událo tolik podivných okolností, nad kterými zůstává rozum stát. Tak například:

Jako první se objevila aféra o zmizení nejbohatšího muže ve městě. O pár měsíců později, byl jeden muž obviněn z vraždy, jedna žena byla z rozvratu rodiny a jiná z nedbalé smrti.
Ovšem účelem není vyděsit Vás hned na začátku. Pojďme se nyní seznámit s Vašimi novými sousedy a událostmi, které odstartovali veškeré dění.

Vše se začalo před 10-ti lety jednoho slunečného podzimního dne, kdy jedna žena, říkejme jí třeba ERIKA, právě přivádí na svět svojí první dceru NATÁLKU za podpory svého partnera MARTINA ŠVARCE, veterináře prozatím malé pronajaté ordinace.

Jiná žena, které budeme říkat DIANA, vynáší rozsudek nad obžalovaným, zatímco její manžel a ředitel místní nemocnice CTIRAD HOFFMAN pronáší slavnostní řeč ku příležitosti otevření nové chirurgické části.

V ten samý okamžik přijíždí před dům zatím obyčejného chirurga, ale nejsvůdnějšího muže města DONA MONTANA modré AUDI, ve kterém sedí jeho bratr, neúspěšný podnikatel v oboru fitness a rovněž stejně špatný milovník, CARLOS MONTANA s kufrem plným zavazadel a žádostí o poskytnutí chvilkového azylu.

A v tu samou chvíli dostává na stůl svůj úplně první samostatný případ vraždy mladá policistka ANDREA MAYEROVÁ.


I když se Vám na první pohled zdá, že žádný z Vašich nových sousedů nemá co skrývat, věřte, že každý z nich má své tajemství, o které se nehodlají dělit mezi sebou, natož s Vámi. A pokud Vám mohu radit, nesnažte se strkat nos do věcí, do kterých Vám prozatím nic není. Řeka času vše vyplatí na povrch, ještě dřív, než si Vy i starousedlíci dovedete představit.
Nyní však nastal ten pravý čas, pro zapojení se do běžného života Tajnokrasu. Pevně věřím, že tu budete spokojeni.

Tedy "Vítejte drazí cizinci".

Kočíčí přízrak

18. října 2016 v 18:38 | Suzanne25 |  Různé příběhy



Byla jasná a mrazivá noc. Myslivec Hanuš posílen několika panáky Majerovi proslulé slivovice, vylezl na posed, pohodlně se usadil, připravil si k ruce pušku a začal číhat na svoji kořist, divočáka. Čekal dvě hodiny, tři hodiny a divočák pořád nikde. Bylo chvíli před půlnoci, když podřimujícího Hanuše vzbudil zvuk praskajících větví. "To musí být on", zaradoval se Hanuš, vzal do ruky pušku a začal se rozhlížet všemi směry. Jenže nikde nikdo. Možná jen v místech posedu přeběhla veverka nebo se Hanuš stal obětí sluchových halucinací, což se mu v poslední době stávalo dost často a nejen v lese. Že by stáří nebo s ním tak zacvičila Majerova slivovice? Ať už to bylo cokoliv nebo kdokoliv lesem opět zavládlo ticho a klimbající Hanuš tentokrát usnul. Zdál se mu velmi krásný sen o tom, jak chytí svou poslední trofej v podobě divočáka a konečně bude moci odejít na zasloužilý odpočinek.

Dvacet minut po půlnoci byl Hanuš opět probuzen stejnými zvuky praskajících větví. "Teď už to určitě musí být divočák", zaradoval se znovu Hanuš. Tentokrát se ani nemusel rozhlížet. Oslnilo ho úplňkové světlo dopadající přímo před posed, ve kterém se rýsovala silueta malého tvora. Jako zkušený myslivec poznal hned, že se nejedná o divočáka, ale pravděpodobně o divokou kočku. Za normálních okolností by ho tato skutečnost nechala v klidu, jenže kočka se na něj upřeně dívala svýma jasně smaragdovýma očima, jako by chtěla něco říct nebo ho před něčím varovat. A opravdu. Jen o pár minut dál v lese se k posedu přibližoval dav prchajících divočáků, který za sebou kosil vše, co mu přišlo do cesty. Naprosto zhypnotizovaný Hanuš slezl na poslední chvíli z posedu, když se ze křoví vymořil dav divočáků a posed rozbořil.


Oním kocour byl podle pověsti zakletý hrabě, který se zjevoval v lese každý úplněk a čekal až bude moci uskutečnit dobrý skutek, který mu dopřeje věčný klid. Myslivec Hanuš tehdy sice žádného divočáka neulovil, zato, aniž by o tom věděl, spasil duši nešťastného kocoura, který mu tak šikovným způsobem zachránil život. A od té doby se už nikdy při úplňku kocour v lese nezjevoval.