Duben 2017

Na pracáku z nás dělají nicky

25. dubna 2017 v 21:10 | Suzanne25


Snad každý z nás někdy měl co dočinění s úřady, někteří možná byli i v evidenci úřadu práce, ať už kratší či delší dobu. Kdo však nikdy v evidenci uchazečů o zaměstnání nebyl, nikdy nepochopí, co člověk zažívá, vždy když uplyne určitá doba (obvykle měsíc nebo dokonce až tři měsíce) a musí jít znovu na onu instituci s tím, že se mu opět nepovedlo najít práci. A zvláštní kapitolou jsou "milé, ochotné a vždy nápomocné" úřednice, sedící si v klidu za stolem s uvařenou kávou a nedej bože, když je někdo z klientů vyruší z debaty, jaký byl víkend nebo co se předešlý večer stalo v nekonečném seriálu.

I já se bohužel, tak jako většina absolventů po škole ocitla v situaci, kdy jsem se musela evidovat na úřadu práce a jelikož jsem tam nebyla prvně, věděla jsem moc dobře, co mě tam čeká a s jakou úřednicí budu muset zase bojovat. No bojovat, celý rok probíhal tím stylime - "našla jste něco?" - a moje odpověď na to vždy byla stejná - "bohužel ne, nemám praxi, tak o mě prostě nikdo nestojí" - na což mi úřednice napsala další termín návštěvy (za tři měsíce) a bylo. Žádná snaha z její strany. Jednoho dne jsem objevila super stránky s online kruzry, a protože většina z nich byla zadarmo, řekla jsem si, proč do toho nejít, obzvlášť, když po úspěšném dokončení získám certifikát, který si můžu dát do životopisu a tím zvýším šanci najít zaměstnání. Tyto certifikáty (dnes jich mám 8), jsem pravidelně nosila úřednici na pracák, ona si je okopírovala, založila do mé složky a řekla mi, že jsem šikovná. Říkala jsem si, že je to na dobré cestě, alespoň nemůže říct, že jsem flákač, co jen leží doma na gauči u televize a nic nedělá. Tehdy jsem netušila, že to nejhorší teprve přijde.

Během další návštěvy jsem si opět v deskách nesla dva certifikáty a maily s negativními odpověďmi. Už na samém začátku jednání, kdy jsem úřednici slušně pozdravila, ale ona na pozdrav neodpověděla, mi bylo jasné, že tentokrát jednání nebude snadné.
Při její obvyklé otázce, jak to se mnou vypadá, jsem jí slušně, jako při každé jiné navštěvě, vysvětlila, že se prostě bez praxe nechytám. Navíc jsem navrhla, že bych se pokusila uchytit v jiném oboru (například jako redaktorka), ve kterém už teď mám jisté výsledky, na což mi odpověděla, že to není možné. Dále jsem jí řekla, že přemýšlím o studiu cizího jazyka, na což její odpověď byla, že to nic neřeší. A na to, že mám rozjednané pohovory, na to pro jistotu neříkala nic, jako bych to vůbec nezmínila. Už to mě dost naštvalo, ale pořád jsem zůstávala v klidu.
Následovala chvíle ticha, kdy se úřednice zadívala do svého počítače a četla mi nabídky prací, o kterých jsem jí řikala, že je mám obeslané a právě čekám na vyjádření. "Tak dáme doporučenku, ještě jste žádnou za celou dobu evidence, nedostala". V tu chvíli to ve mě začalo vřít. Kdyby neměla bordel v papírech, věděla by moc dobře, že mi doporučenku psala asi tak před dvěma měsíci, právě na administrativní práci přímo u nich na úřadu práce. Oponovala jsem jí, že mi doporučenku už psala, ale stejně mě nevzali. Její ledově klidná reakce - "tohle není moje starost" - mě už opravdu vytočila, stejně jako její oznámení, že přijdu za měsíc, což mě překvapilo, a ve chvíli, kdy jsem se proti tomu ohradila, arogantně po mě vyštěkla, že mi skončilo období tří měsíců a vůbec ať si nemyslím. Myslí si snad, že si za měsíc najdu práci? Naopak, budu ještě víc ve stresu, z další brzké návštěvy.
Najednou jsem si uvědomila, že ze mě dělá naprostou nicku, která se ani trochu nesnaží a navíc nemá zájem pracovat. Vždyť ani neberu žádné příspěvky, na které stejně nemám právo. Kdybych se nesnažila, nenosila jí certifikáty, které mě stály nějaký ten čas, kdybych jí pokaždé neukazovla maily, které prakticky vždy nesly stejnou negativní odpověď, řekla bych si, ano, jsem flákač, ale já se snažím. Praštila jsem do stolu a v naprosté agónii jsem úřednici řekla -" nestarala jste se o mě celý rok, tak se nestarajte ani teď" - a jako třešinku na dortu jsem prákla s dveřmi u její kanceláře.
Klepala jsem se jako ratlík, ale zároveň jsem cítila velkou úlevu. Poprvé v životě jsem se dokázala postavit úplně cizí osobě a to bych do sebe nikdy neřekla. Snad to pochopila i ona.

Jedna otázka však zůstává pořád otevřená. Najde se v této společnosti někdo, kdo dá mladým lidem, kteří jsou ve stejně zoufalé situaci jako já, šanci?